Nové auto za milion korun a starší vůz, jehož hodnota se pomalu blíží ceně lepší dovolené, mají při úvahách o pojištění společného asi tolik jako závodní kolo a nákupní vozík. U prvního může havarijní pojištění zachránit značnou část úspor, u druhého už nemusí dávat ekonomický smysl. Mezi těmito póly se rozhoduje, zda si vedle povinného ručení připlatit i ochranu vlastního auta.
Povinné ručení je povinné právě proto, že kryje škody, které způsobíte někomu jinému. Od roku 2024 musí mít minimální limit 50 milionů korun. Ani tak ale nefunguje jako finanční štít pro vaše vozidlo. Když nepozorností nabouráte do svodidel, sloupku nebo jiného auta a viníkem jste vy, opravu vlastního vozu z povinného ručení neuhradíte. Pojišťovna v takové chvíli nezkoumá, zda jste se při parkování jen na okamžik zamysleli nad smyslem života.
Nové auto, drahý vůz a klidnější spaní
U nového nebo drahého auta bývá havarijní pojištění nejsnazší obhájit. Chrání před krádeží, vandalismem, poškozením živlem i škodou z vlastní viny. Právě poslední případ lidé často podceňují. Stačí mokrá vozovka, špatně odhadnutá zatáčka nebo krátká návštěva obrubníku a účet za opravu může nepříjemně připomenout, že moderní automobil není jen plech, sklo a čtyři pneumatiky.
Smysl má především tehdy, když by majitel nedokázal bez větších potíží zaplatit opravu nebo koupit náhradní vůz. U auta za několik set tisíc korun může být roční pojistné rozumnou cenou za to, že jedna nehoda nerozhodí celý rodinný rozpočet. Orientační cena all-risk havarijního pojištění se v roce 2026 pohybuje přibližně mezi 6 000 a 12 000 korunami ročně. Konkrétní částka závisí mimo jiné na hodnotě auta, rozsahu krytí a spoluúčasti.
U financovaného nebo leasingového auta může být havarijní pojištění dokonce smluvní podmínkou. V takovém případě nejde jen o osobní volbu majitele, ale o součást dohody s financující společností. U novějších vozů může připadat v úvahu také varianta GAP. Při totální škodě může dorovnat pojistné plnění až k pořizovací ceně nového vozu, takže majitel nezůstane jen s částkou odpovídající aktuální, už mezitím snížené hodnotě automobilu.
Spoluúčast rozhoduje víc, než se tváří v reklamě
Havarijní pojištění není kouzelná karta, která odstraní každý výdaj. Nejčastější spoluúčast činí 5 000 korun nebo 5 procent. U auta za jeden milion korun znamená pětiprocentní spoluúčast při škodě 50 000 korun. To už není drobný poplatek za administrativu, ale částka, se kterou je potřeba při sjednání opravdu počítat.
Nižší spoluúčast obvykle znamená vyšší pojistné, vyšší spoluúčast naopak může roční cenu snížit. Rozhodování proto není jen o tom, zda pojištění mít, nebo nemít. Stejně podstatné je nastavit hranici, kterou člověk zvládne zaplatit z vlastních peněz. Pojištění s nízkou cenou a vysokou spoluúčastí může při menší škodě působit trochu jako deštník, který se otevírá až po dešti.
U staršího auta neexistuje pevná hranice stáří, po jejímž překročení se havarijní pojištění automaticky nevyplatí. Rozhoduje poměr ročního pojistného, spoluúčasti a aktuální tržní ceny vozu. Roční částku kolem několika tisíc korun je proto rozumné porovnat s tím, kolik by auto skutečně stálo při prodeji, nikoli s původní pořizovací cenou, která už může patřit do automobilové historie.
U vozu s nízkou tržní hodnotou může být výhodnější odkládat si peníze stranou a řešit jen povinné ručení. Platit každý rok pojištění, které se blíží významné části hodnoty auta, začne časem připomínat předplatné na opravu něčeho, co už samo o sobě není příliš drahé. Jiná situace nastává u auta, které sice není nové, ale jeho majitel na něm závisí kvůli práci, dojíždění nebo rodinným povinnostem. Náhlá krádež či totální škoda pak neznamená jen ztrátu majetku, nýbrž i složité hledání náhrady.
Kdy si vystačit s užším krytím
Plný balíček all-risk není jediná možnost. Někdy dává větší smysl připojištění vybraných rizik, například krádeže, vandalismu nebo poškození živly. Takové řešení může být zajímavé u staršího vozu, u kterého by plné havarijní pojištění bylo příliš drahé, ale jeho majitel nechce nést riziko, že auto přes noc zmizí nebo ho poškodí kroupy.
Při rozhodování pomáhá několik prostých otázek: Jakou má auto skutečnou tržní hodnotu? Kolik peněz by zůstalo po odečtení spoluúčasti? Dokázal bych bez problémů zaplatit opravu po vlastní chybě? A obejdu se několik týdnů bez auta, pokud se stane totální škoda? Odpovědi bývají praktičtější než obecné pravidlo založené pouze na stáří vozu.
Havarijní pojištění má nejpevnější půdu pod nohama u nových, drahých, financovaných a každodenně potřebných aut. U staršího vozu se vyplatí počítat, ne jen podepisovat. Rozhodující není pocit, že je auto „ještě docela dobré“, ale částka, kterou má dnes na trhu, výše pojistného a peníze, jež by v případě škody zůstaly na majiteli.
