Nové auto stojí před domem, staré právě míří k novému majiteli a řidič řeší povinné ručení. V tu chvíli často sáhne po poslední pojistné smlouvě a čeká, že se bonus jednoduše přestěhuje na novou registrační značku. Tak to ale nefunguje.
Bonus se váže na pojistníka a jeho škodní průběh, nikoli na konkrétní auto. Změna vozidla proto sama o sobě neznamená ztrátu dosavadního zvýhodnění. Pojišťovna ale musí ověřit, komu bonus patří a zda odpovídá skutečné historii pojištění.
Při sjednání pojištění nového auta si může potřebné údaje dohledat v databázi České kanceláře pojistitelů. Ruční přepis mezi starou a novou smlouvou obvykle není potřeba. Podstatné je správně uvést údaje pojistníka, zejména jeho identifikační informace.
Nejde tedy o odměnu za konkrétní vůz. Řidič si nevozí bonus v autě jako povinnou výbavu, přestože se to tak někdy zjednodušeně popisuje. Výhodu získává díky tomu, že v předchozím období způsobil méně škod, případně žádnou.
Při změně pojišťovny se bonus obvykle nepřevádí ručně. Nová pojišťovna ho ověřuje podle údajů pojistníka v databázi České kanceláře pojistitelů a následně podle výsledku nastaví cenu pojištění. Starý dokument může být užitečný jako kontrola, není však automatickou vstupenkou k nejvyšší slevě.
Pozor na skupinu vozidel. Bonus lze standardně uplatnit jen v rámci stejné skupiny. Historie z motocyklu se proto běžně nepřenese na osobní automobil, stejně jako se bonus z jedné kategorie vozidel nemusí uznat u jiné.
Právě tady vzniká část nedorozumění. Člověk může mít dlouhé roky pojištěný motocykl bez nehody, ale při koupi osobního auta nezíská stejnou slevu, jakou by čekal. Nejde o trest ani o libovůli konkrétního pracovníka, nýbrž o pravidla pro posuzování škodního průběhu v dané skupině vozidel.
Rozdíly existují také mezi pojišťovnami. Každá může mít vlastní nastavení maximálního bonusu, podmínky jeho uznání i způsob, jakým pracuje s délkou předchozího pojištění. U ČPP činí maximální vstupní bonus 50 procent, což odpovídá 120 měsícům předchozího pojištění bez škody.
To ale neznamená, že každý řidič automaticky dostane polovinu z ceny pojistky. Sleva se počítá podle konkrétního produktu, vozidla, zvolených limitů a dalších kritérií. Procento uvedené v nabídce proto není jedinou proměnnou, která určuje výsledné pojistné.
Největší problém nastane při nesouladu mezi tím, co pojistník uvede, a tím, co pojišťovna následně ověří. Někdy může jít o překlep, jindy o neúplné údaje nebo o představu, že se započítává každé předchozí pojištění bez ohledu na kategorii vozidla.
Pojišťovna může v takovém případě pojistné zpětně přepočítat a požadovat doplatek. Levnější nabídka na začátku tak nemusí zůstat levnou po celou dobu smlouvy. Rozdíl se může objevit až poté, co pojišťovna údaje porovná s dostupnou evidencí.
Vyplatí se proto uvádět jen údaje, které lze doložit nebo ověřit. Když si řidič není jistý délkou pojištění či počtem škod, je bezpečnější nechat pojišťovnu bonus prověřit než odhadovat vyšší hodnotu. Pár minut při sjednání může zabránit nepříjemnému doplatku.
Situaci komplikuje i to, že pojistník a provozovatel vozidla nemusí být vždy stejná osoba. Bonus se posuzuje podle osoby, která pojištění sjednává a za kterou se škodní průběh eviduje. Přepsání auta na jiného člena rodiny proto samo o sobě nepřenese i dosavadní bonus.
U nového vozidla je rozumné nejdřív vyřešit, kdo bude pojistníkem, a teprve potom porovnávat nabídky. Jinak může kalkulace vypadat výhodně jen proto, že pracuje s nesprávnou historií. Na obrazovce to působí jako drobná odchylka, ve smlouvě už může znamenat stovky nebo tisíce korun.
Nejjednodušší postup bývá bez dramat: při sjednání uvést pravdivé údaje, zkontrolovat, že nová smlouva navazuje na správnou skupinu vozidel, a nechat bonus ověřit v databázi. Staré auto může změnit majitele, zaniknout nebo skončit v bazaru. Škodní průběh pojistníka tím automaticky nezmizí, jen se musí správně přiřadit k novému pojištění.
